ÚMČ Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, Palackého nám. 11, 621 00 Brno | e-mail: sekr@reckovice.brno.cz | Úřední hodiny: Po, St 8:00-17:00 | datová schránka: py6bvvq

Telefon: 541 421 711

Úvod | Napište nám | Mapa serveru | Tisk článku
PinCity

ANKETA

Co očekáváte od nové internetové prezentace?

Ukázat výsledky

Historie městské části Řečkovice a Mokrá Hora

1277

První písemná zpráva o Řečkovicích pochází ze dne 4. září 1277, kdy Přemysl Otakar II daroval řečkovický dvůr svatojanské kapli na Špilberku. Pravděpodobný vznik Řečkovic se odhaduje na přelom 12. a 13. století

1300

Řečkovice jsou v držení řádu německých rytířů. O vlastnictví dvora však byly vedeny spory.

1331

Jan Lucemburský přenechal špilberskou kapli včetně jejího majetku, tedy i řečkovického dvora, Elišce Rejčce, zakladatelce ženského kláštera cisterciaček na Starém Brně. Řečkovický dvůr se tedy stal majetkem tohoto kláštera.

1338

Dosavadní majitelka druhého řečkovického dvora, Markéta Steglinová, odkázala svůj majetek mužskému cisterciáckému klášteru ve Žďáře. Řečkovice tedy byly v držení dvou klášterů.

1408

Rodina Házova z Černovic koupila řečkovický dvůr za 300 hřiven od markraběte Jošta.

1422

Řečkovice byly vypáleny, když 2. ledna 1422 přitáhli k Brnu Husité.

1437

Václav Ház prodal Řečkovice Martinu Permanovi a jeho manželce Kordule.

1464

Řečkovice koupil i s tvrzí, která je zde prvně zmíněna, Hanuš Ryšan

1499

Od 15. září 1499 jsou Řečkovice v držení rodiny Karnarů a od poloviny 16. století rodiny Bohlů. V této době se majitelé Řečkovic rychle střídali.

1605

Řečkovice koupil Vilém Dubský z Třebomyslic, který se zapojil do povstání proti císaři Ferdinandu II. Po bitvě na Bílé hoře a při následné konfiskaci majetku české šlechty byly Řečkovice Vilému Dubskému zabaveny.

1623

Dne 26. května 1623 byly Řečkovice předány jezuitům

1645

Řečkovice během třicetileté války zpustly a v roce 1645 byly ničeny a rabovány švédskou armádou, která měla v Králově Poli vrchní vojenské velitelství během obléhání Brna. Škody na majetku byly rychle odstraněny.

1773

Řád jezuitů byl zrušen a Řečkovice přešly do majetku studijního fondu.

1784

Založena osada Mokrá Hora. Od roku 1801 je s Jehnicemi samostatným velkostatkem.

1826

Řečkovický zámek koupil Josef Schindler za 139 000 zlatých

1919

Řečkovice se spolu s 22 dalšími obcemi připojily k Brnu 23. dubna 1919

1920

Zámek koupil Arnold Skutetzky a umístil zde své umělecké sbírky

1960

Mokrá Hora byla připojena k městu Brnu

1990

Řečkovice a Mokrá Hora se spojily v jednu městskou část

Tam, kde poslední výběžky Českomoravské vysočiny zvané Kohoutovická a Vranovská vrchovina zasahují svými zalesněnými kopci až na okraj Brna, přitéká řečkovicko - kuřimským průlomem k městu říčka Ponávka. Podél jejího toku vedla odpradávna obchodní trestenická stezka, později známá jako Dolní královská cesta.
Kraj byl osídlen již od mladší doby kamenné, své stopy zde zanechali Keltové a jejich následovníci. Název osady Řečkovice vznikl od množství vodních pramenů, řéček, stékajících z úbočí kopce Západi směrem ke středu osady, kde stál zeměpanský dvůr později spolu s kostelem sv. Vavřince.
První písemná zpráva o obci je ze dne 4. září 1277, a to z listiny Přemysla Otakara II., který zeměpanský (markraběcí) majetek Rechcowitz daroval kapli sv. Jana na brněnském hradě Špilberku. Lze tedy předpokládat, že vznik obce leží snad o sto let zpět, v polovině XII. století.
V roce 1300 správu nad obcí (Reskowiz) přebírá Řád německých rytířů, v roce 1331 pak starobrněnské cisterciačky. Zboží řečkovické se však v průběhu XIV. století rozdělilo, část spravovaly nadále řeholnice ze Starého Brna, část druhou pak mužská větev téhož řeholního řádu sídlící ve Žďáru nad Sázavou, kteří svůj díl zboží často dávali do zástavy, až počátkem XV. století jej definitivně ztratili.
Mezi držitele Řečkovic tou dobou patřili nejčastěji brněnští erbovní měšťané a drobná šlechta - z Čirchova, Házové z Valdeka, Permanové, Ryšanové, Herrichspannové, Karnarové, Manduwle z Arnhauzu, Bohlové z Aurachu či Pfefferkornové z Ottopachu a na Řečkovicích.
Počátkem XVII. století odkupuje Řečkovice nejvyšší sudí Markrabství moravského Vilém Dubský z Třebomyslic. Ten však jako nekatolík o svoje zboží přichází po Bílé Hoře a v roce 1623 získává na 150 let řečkovické panství do svých rukou Tovaryšstvo Ježíšovo - brněnští jezuité, a to včetně tvrze, dvora, mlýna a dalších hospodářských objektů.
První písemná zpráva o řečkovické tvrzi, předchůdkyni dnešního zámku, je z roku 1464. O významu Řečkovic a zdejší tvrze svědčí i vyobrazení na Komenského mapě Moravy z roku 1627.
Třicetiletá válka, zejména ve své závěrečné fázi, přinesla Řečkovicím utrpení, bídu a zmar. K obnově válkou zpustošeného panství (zůstala tehdy jen polovina obyvatel, domů a polností) mohli přistoupit jezuité až ve druhé polovině XVII. století.
Spolu s hospodářskou obnovou přicházel do vsi, kde řadu desítiletí převládala víra protestantská, resp. vedle sebe koexistovali katolíci a protestanti, důsledná, byť nenásilná rekatolizace. Ještě dlouho však mezi prostým obyvatelstvem přetrvával skrytý protestantismus, jehož vyznavači se potají scházeli podle zdejších pověstí v některých mlýnech na říčce Ponávce. Ke cti jezuitů budiž vyzdviženo, že tento řád, označovaný za údernou pěst katolické církve, na svém vlastním panství postupoval mírně a s pochopením a proces rekatolizace byl oproštěn od nejkřiklavějšího násilí. Z tohoto období pochází rovněž nádherné pískovcové sousoší sv. Jana Nepomuckého, dnes umístěné při severní straně zdejšího kostela. Je pravděpodobné, že v té době již byl na návsi zbudován rybník, protože sochy sv. Jana Nepomuckého byly většinou stavěny, v souladu v mučednickou smrtí světce, v blízkosti vodních toků nebo nádrží.
Postupně byly Řečkovice za panství jezuitů pozvednuty hospodářsky i kulturně. Zámek jako správní sídlo panství získával v oné době postupně podobu blížící se svému současnému vzhledu, obnovou prošel i kostel sv. Vavřince a při zámku byl zřízen pivovar.
Nadcházející turecké války se Řečkovic přímo nedotkly, řada zdejších mužů však v bojích padla nebo navždy zmizela.
Teprve začátkem XVIII. století byla v obci zřízena škola, i když podle ústní tradice zde škola (patrně bratrská) působila ještě před Bílou horou. Tereziánské a josefínské reformy přinesly do života obce řád a nebýt válečných událostí oné doby, jistě by přinesly i užitek větší.
Velkou ztrátou pro Řečkovice bylo v roce 1773 zrušení jezuitského řádu, který byl po 150 let zárukou koncepčního hospodaření bez většího útisku poddaných. Předností bylo stálé držení majetku bez převodů, zástav, prodeje a dědického dělení, což bylo pravidlem u držitelů individuálních-šlechtických či později průmyslnických rodin.
V té době byla též vybudována nová "císařská" silnice, jejíž základy tvoří dodnes komunikační páteř Řečkovice, tj. části ulic Banskobystrické a T. Novákové.
Se zrušením nevolnictví v roce 1781 došlo i k částečné migraci obyvatel, zejména do nedalekého Brna, kam docházeli za prací do manufaktur.
Zrušením Tovaryšstva Ježíšova přešlo řečkovické panství pod Studijní fond, v jehož držení a správě bylo až do roku 1826, kdy panství zakoupil Josef Schindler pro svůj později nobilitovaný rod.
Napoleonské války se sice Řečkovicím vyhnuly, jejich hospodářský dopad na obyvatelstvo byl však značný. Celý kraj zchudl, byl na své náklady nucen vydržovat armády a starat se o jejich raněné.
Značné uvolnění přineslo až zrušení poddanství, roboty a vrchnostenské pravomoci soudní a správní v roce 1848. Jednotlivá panství se změnila na velkostatky, na nichž pravomoci šlechty byly minimální.
Válečné události roku 1866 se Řečkovic dotkly opět jen druhotně, nicméně ranění a nemocní vojáci zde ubytovaní přinesli s sebou i epidemii cholery. Ta byla příčinou zrušení stávajícího hřbitova mezi kostelem a zámkem a zřízení nového hřbitova na kopci nad zámkem na pozemku, který k tomuto účelu daroval obci šl. Schindler. Památkou na rok 1866 je velký kamenný kříž stojící uprostřed hřbitova na místě křížení hlavních cestiček. Na novém hřbitově zbudovali Schindlerové i svoji rodinnou hrobku, kam byl v roce 1922 uložen i poslední potomek rodu Antonín Oskar šl. Schindler.
Schindlerové se rovněž zapojili do veřejného života a Oskar Antonín šl.Schindler se stal v roce 1900 na pět let řečkovickým starostou. S Řečkovickými se však díky svým povahovým rysům nikdy nesblížil. Za jeho působení byl zrušen v roce 1892 provoz zdejšího pivovaru. V roce 1900 byl v Řečkovicích založen Sokol, který od svého počátku hrál velmi významnou roli ve společenském životě obce.
V roce 1905 odkoupil zámek s velkostatkem Alois kn. Schönburg - Hartenstein, rytíř Zlatého rouna, který se jako generálplkovník proslavil za I. světové války a stal se komadérem řádu Marie Terezie. V Řečkovicích však nesídlil a zámek se změnil na pouhé správní centrum velkostatku. V držení knížete zůstal zámek až do roku 1919.
První světová válka těžce postihla celou monarchii, a tak i mnoho z řečkovických občanů položilo své životy na jejich bojištích. Většina z těch, kdo padli do zajetí, vstoupila v průběhu války do čsl. legií, a tak z původních rakousko-uherských vojáků se vrátilo 10 jako legionáři, všichni z ruské fronty. Přesto po válce žilo u nás 63 příslušníků legií (přistěhovali se po návratu z front).
Krátce po skončení války odkoupili řečkovický zámek i s velkostatkem manželé Křivánkovi. Ti jej však drželi jen velmi krátce a již v roce 1923 jej odprodali rajhradskému podnikateli Arnoldu Skutezkymu, který si v řečkovickém zámku zřídil sídlo, ale zejména důstojné prostředí pro svoje bohaté umělecké sbírky. Ani A. Skutezky, přes svoji snahu, nedokázal najít k řečkovickým občanům tu nejlepší cestu, byť v dobách nejtěžších prokázal vždy dostatek citu a pochopení pro lidské utrpení bližních a ochotně finančně a materiálně vypomáhal, kde bylo potřeba. Tuto vlastnost projevil často i v Rajhradu, kde rovněž platil za mecenáše a podporovatele školy a společenského života. Uzavřený způsob jeho života pramenil ze ztráty jediné dcery, jež zemřela v mladém věku.
Skutezkyho sbírka maleb, grafiky, plastik, mincí a medailí daleko přesáhla běžné sběratelství. Ke konci života část sbírek věnoval a část odprodal Moravskému zemskému muzeu, a tak výrazně obohatil jeho sbírkové fondy.
Arnold Skutezky zemřel v roce 1937 a je spolu se svojí ženou a dcerkou pohřben na brněnském židovském hřbitově. Vzhledem k tomu, že Arnold Skutezky zemřel bez přímých potomků, dostal se řečkovický zámek po jeho smrti do držení příbuzných, rodiny Rattingerů a Goldsteinů.
Období první republiky, přes počáteční nesnáze bezprostředně po konci války, bylo obdobím klidu a hospodářské prosperity většiny obyvatel. Ani období ekonomické krize počátkem 30. let výrazně negativně neovlivnilo zdejší život. Řečkovických se ani podstatně nedotkly jinde četné problémy s projevy nastupujícího nacismu mezi německy hovořícím obyvatelstvem. Řečkovice a Mokrá Hora byly obcemi, kde česky hovořící živel měl vždy drtivou převahu.
Mnichovská dohoda a po ní následující vznik Protektorátu Čechy a Morava byl pro řadu mladých mužů signálem k odchodu do zahraničního odboje, nebo aktivního zapojení se do odboje domácího. Ze zdejších občanů bojovalo v západním i východním zahraničním odboji 9 vojáků, z nichž 4 padli.
Za odbojovou činnost zaplatilo životem 36 mužů a žen, válečné události připravily o život dalších 39 obyvatel, 64 osob přežilo hrůzy nacistických věznic a vrátilo se domů.
Řečkovice a Mokrá Hora byly definitivně osvobozeny sovětskými a rumunskými vojsky až na samém konci války 9. května, ojedinělý německý odpor byl ve zdejších lesích zdoláván ještě v dalších několika dnech. Naši svobodu vykoupilo svými životy 64 rudoarmějců padlých na katastru Řečkovic, počty u nás padlých rumunských bojovníků nejsou známy. Německých vojáků bylo po skončení bojů pohřbeno zejména v okolních lesích více než sto.

Copyright © Statutární město Brno, městská část Brno-Řečkovice a Mokrá Hora Všechna práva vyhrazena.

Publikační systém WebGet© IT STUDIO s.r.o., 2002-2024